20. léta
V roce 1920 založil bělského Junáka tehdejší student práv Emil (Míla) Kubík, jehož otec byl ředitelem školy, profesor Emil Kubík. Rodiče ho vedli k lásce k přírodě a civilizačním hodnotám, také často celá rodina vyrážela na výlety do blízkého i vzdáleného okolí. V jeho skautské činnosti mu nejdříve pomáhal vůdce oldskautů Koch. Míla byl výborný vypravěč, hrál dobře na kytaru, byl obětavý a velmi vzdělaný. Rád poutavě vyprávěl o skautském hnutí v Anglii i Americe. Zpočátku byly v Bělé dvě družiny: Vlci, Výři a oddíl oldskautů. Jejich členové navštěvovali různá místa v okolí: Komošín, Petrovinu, Klokočku, Radechov i Šibeňák. Na těchto místech si hráli, tábořili a setkávali se s chlapci z různých skautských organizací. Navzájem se učili různým odbornostem a vymýšleli kulturní scénky. Poté co Míla dostudoval a nastoupil do zaměstnání mimo Bělou, vedení skautů převzal Miloš Malý (Akela)
30. léta
Dne 19. 7. 1931 se bělští junáci zúčastnili průvodu, který vyšel na počest odhalení pomníku padlým z 1. světové války. Sochu francouzského legionáře s názvem Na stráž! vytvořil světoznámý český sochař Jaroslav Mařatka.
V červenci roku 1938 byl uspořádán první tábor bělských skautů na Želivce v obci Budeč, okres Ledeč nad Sázavou. Vůdce tábora byl bratr Jaroslav Neudörfl, zaměstnanec „berního“ (finančního) úřadu.
Tři týdny strávené společně uběhly jako voda v Želivce, tábor byl opět rozebrán a uložen na příští rok ve mlýně. Další rok byl zřízen skautský tábor opět u budečského mlýna, a to na ostrově pro děvčata a na louce pro chlapce. Několik dní před koncem přišel do tábora četník a přikázal tábor ukončit. A to byl poslední tábor Běláků za první republiky, protože v roce 1940 němečtí okupanti zakázali činnost Junáka.
Akela v Bělé založil i jazzovou kapelu, která v roce 1932 zcela vyprodala sokolovnu a výtěžek z koncertu věnovala na zbudování junáckého tábora na Sázavě.
40. léta
Do začátku 2. světové války fungovalo v Bělé silné skautské středisko a jeho činovníci byli po zákazu Junáka (1940) předvoláni na gestapo do Mladé Boleslavi a vyslýcháni ke své skautské činnosti. Josef Bláha (Selim) a František Mittenhuber se během 2. světové války zapojili do odboje a náčelnictvo Junáka je za to vyznamenalo Junáckým křížem „Za vlast“. Hned po válce byl opět vztyčen pomník věnovaný památce padlých legionářů Na stráž!, který chtěli Němci po začátku okupace zničit, ale bělští občané ho tajně ukryli do země. Této slavnostní události se zúčastnila spousta lidí, zástupců spolků i celé junácké středisko, jehož členové nesli v průvodu vlajky a drželi u pomníku čestnou stráž.
Obnovení činnosti po válce
Anna Eichlerová – Sakura
Další z významných činovnic bělského Junáka v poválečném období byla Anna Eichlerová (Sakura). Vynikala inteligencí, velkou obětavostí a vrozenou vůdčí autoritou. Byla praktická, se vším si uměla poradit a k sobě byla velmi náročná. Milovala poezii, sama verše i psala, a s kamarádkou Soňou Pichovou společně vedly dívčí oddíl skautek. Po skončení války se chlapecký oddíl snažil získat po ustupujícím německém vojsku věci vhodné na táboření.
50. léta
V roce 1950 přichází další zákaz Junáka. Jeho organizace je rozpuštěna a veškerý majetek, po léta opět pracně získávaný. Musel být bez jakékoliv náhrady předán Československému svazu mládeže (ČSM). Začátkem tohoto roku musel Selim odevzdat klíče od klubovny v Háječku, ta v 50. letech bohužel dokonce vyhořela a s ní byly nenávratně zničeny všechny junácké věci uložené uvnitř (kroniky, vlajky…). Z této doby alespoň dvě pozitivní zprávy – odehrály se dvě junácké svatby. V roce 1950 si vzal Jaroslav Chadalík Boženu Kuncovou, o rok později Miroslav Zima Jindřišku Dohnalovou. Přestože už byla činnost Junáka zakázána, bělský oddíl chlapců i děvčat uspořádal novomanželům junáckou zdravici se špalírem před bělskou radnicí. Svojí odvahou vystoupit i v tomto období v kroji prokázali sílu i pevnou vůli být věrni junáckému slibu, zákonu i heslu.
60. léta
Obnovení činnosti v roce 1968
V tomto roce se v Praze konal junácký sněm, kterého se zúčastnil Selim. V Bělé byla okamžitě obnovena organizace Junáka pro chlapce i pro děvčata. Základna dětí se brzy rozrostla a začala příprava na tábor. Pokud šlo o peníze nebo materiál na zbudování tábora, junáckému středisku velice pomohly místní výrobní závody. Tento další tábor se sice uskutečnil, bohužel na dlouhou dobu zase poslední.
Znovuobnovení činnosti v roce 1989
Po sametové revoluci nastalo období svobody, v němž dosud zakázané spolky obnovily činnost – stejně tak Junák, který se opět pustil do výchovy mládeže. V roce 1990 se sešli bývalí bělští činovníci znovu legálně a zahájili činnost bělského střediska. Získali klubovnu v Hrnčířské ulici, kde zvelebili budovu i okolní pozemek; o tento prostor později přišli. Vůdcem střediska se stal Jaroslav Chadalík starší. Na začátku se přihlásilo na 80 chlapců a 60 dívek.
Rozpad junáckého střediska
Kvůli vleklým neshodám mezi některými vedoucími (resp. mezi jedním vedoucím a ostatními) v letech 1991- 1992 se středisko rozpadlo – řada dospělých raději sama opustila středisko, než by pokračovala v konfliktu. Z funkce vůdce střediska odstoupil Jaroslav Chadalík st., nahradila ho Vlasta Dragounová. Zástupcem byl zvolen Jan Mittenhuber (Samotář). Bývalí vedoucí se přátelili nadále a roku 1993 založili nové středisko s názvem Svornost se sídlem v bývalé budově střelnice (lidově na Střeláku).
A proč Svornost? Členové nového střediska chtěli zůstat pospolu, být svorni, naslouchat si, navzájem se tolerovat. Do funkce vedoucího byl zvolen dlouholetý aktivní činovník Jaromír Kubelka (Dingo). Také prostory budovy na Střelnici se musely upravit a připravit na pobyt dětí. Pravidelná údržba a úklid skautských prostor probíhají stále. V dalších volbách se stala vůdkyní střediska Stanislava Visičová (Anděla).
„SVORNOST BĚLÁ – PARTA SKVĚLÁ!“
Děkujeme, sestry, děkujeme, bratři, za vaše dílo a nikdy na vás nezapomeneme.