Středisková výprava do Jičína
Když k nám do střediska dorazil
dopis od Rumcajse, dost jsme se lekli. Žádal nás totiž o pomoc, prosil, ať
přijedeme a zachráníme ho. Neváhali jsme, sbalili batohy a vyrazili do Jičína.
Sešlo se nás rovných 25.
Když jsme v pátek 29. 4. dorazili
k Rumcajsovu srubu, jeho majitel celou naši výpravu uvítal s otevřenou náručí.
Provedl nás svým rozlehlým domovem a ubytoval v podkroví.
Potom, co jsme se všichni
posilnili maminčinými řízky, začal Rumcajs vyprávět svá trápení. Vedle srubu se
na nedalekém kopci před časem usadily čtyři zlé čarodějnice, které sužovaly
nejen jeho, ale i celý pohádkový svět. Chudákovi Rumcajsovi spořádaly i jeho
věrného kamaráda jelena! Postupně moc čarodějnic rostla, až se Rumcajs s
rodinou začal bát o život, a proto si nás přivolal na pomoc.
Ke zničení čarodějnic bylo
nejdřív potřeba získat knihu pohádek. Ovšem ne jen tak ledajakou, ale
kouzelnou. Místo jejího úkrytu však znali pouze světlonoši. Kdyby se totiž
knihy zmocnily čarodějnice, nikdo by je nedokázal přemoct a nakonec by zničily
celý pohádkový svět.
Rozdělili jsme se na dvě
družstva, abychom zvýšili své šance na úspěch. Po západu slunce jsme se s
pomocí mapy vydali hledat světlonoše. Stáli tam ve stínu; ani dobří, ani zlí;
ani živí, ani mrtví, tváře bledé, oči tmavé, a temným hlasem pravili: „Splňte
úkol přetěžký, vydáme vám svá tajemství!“ Z jejich černých kápí a blikajících
luceren běhal mráz po zádech…
Úkoly byly velice náročné, ale
nakonec jsme je zvládli. Horší bylo, že nás začaly nahánět čarodějnice, a pokud
někoho chytily, zaklely ho a on srostl s někým jiným, třeba jako já s Mikym.
Najednou byly všude! V zámeckém parku jsme se málem dostali do pasti. Plazili
jsme se vysokou trávou tiše a nenápadně až k hádance:
„Čarodějnice odežene hned,
bez hnutí několik let
střeží knihu pohádek,
chrlí oheň drobátek!“
Co by to mohlo být? „Jičínský
drak!“ vykřikla Maggie. No jasně, drak! proběhlo mi hlavou, kolem sochy draka
jsme přece šli. Vydali jsme se nejkratší cestou k náměstí. A opravdu, pod
dračími drápy se skrývala kouzelná kniha pohádek. Hodiny na věži odbíjely deset
hodin a my jsme se vraceli unavení do srubu zavrtat se do spacáků.
Sobotní ráno bylo ve znamení
radosti, že máme knihu. Teď jen získat recept na lektvar, který zbaví
čarodějnice jejich moci. Mělo to však jeden háček – recept se skrýval v bažině,
kterou hlídala jedna čarodějnice. Hned po snídani jsme se opatrně vydali na
průzkum. Nakonec se ukázalo, že získat recept nebude zas tak těžké. Čarodějnice
střežící bažinu byla neskutečně líná a pomalá, jen syčela a prskala, ale nikoho
z nás nechytila. Vrhli jsme se na ni všichni, takže nevěděla kam dřív. Část
dětí odlákala její pozornost, další jí nebojácně kradli části receptu za zády.
Kupodivu mnohem těžší bylo rozluštit šifry, kterými byl recept napsán. Dalo nám
to dost zabrat, ale nakonec jsme to zvládli!
Neváhali jsme pak ani chvilku a
rozběhli se hledat potřebné ingredience. Rozdělili jsme se do několika, abychom
byli rychlejší. Vše jsme stihli nasbírat ještě před obědem.
Když jsme se vrátili do srubu,
čekalo nás nemilé překvapení. Oběd byl na stole, ale nikdo nikde, ani Rumcajs,
ani naši vedoucí. Jen převrácené židle a rozhrabané věci. S hrůzou jsme četli
vzkaz připíchnutý na zdi: „Unesli jsme Rumcajse! Pokud ho chcete zachránit,
přineste kouzelnou knihu pohádek ve čtyři hodiny na kopec nad srubem!“
Když jsme se vzpamatovali,
snažili jsme se uklidnit. Snědli jsme přichystaný oběd, umyli po sobě nádobí,
trochu si odpočinuli a pustili se do přípravy lektvaru. Podařilo se nám
rozdělat oheň a uvařit vodu v kotlíku, kam jsme nasypali všechny přísady přesně
podle receptu. Hotovo! Napětí rostlo, hodina „H“ se blížila. Přemýšleli jsme o
tom, že čarodějnice si to nenechají jen tak líbit, určitě si na nás připravily
taky nějaký lektvar. Oblékli jsme si speciální obranné obleky zhotovené z
pláštěnek, nabili každý svou zbraň a opatrně se vydali na kopec.
„Vrrrrrrrrr!“ přeletěla nám
čarodějnice nad hlavou. Velmi pomalu a nesměle jsme stoupali dál.
„Pomóóóc!“ neslo se temným lesem.
Chudáka Rumcajse zlé baby uvěznili ve vysoké věži nahoře na kopci. Dost nám
zatrnulo, když jsme sledovali, jak rozzlobeně čarodějnice funí. Jejich zbraně
byly mnohem větší a plné smrtelného lektvaru. Máme vůbec nějakou šanci?!
napadlo mě. Už není cesty zpátky, část už se šplhá na kopec, další to berou
podél, aby jim vpadli do zad. Trochu jsem se bála, ale přece v tom Rumcajse
nenechám. „Vzhůru na ně!“ Boj to byl krutý a nemilosrdný, stál mnoho životů.
Asi po hodině se nám podařilo prolomit obranu čarodějnic a ty se rozprchly do
všech světových stran. „Klíč! Mají klíč od věže!“ křičel na nás Rumcajs
seshora. Podařilo se nám pak chytit tu nejošklivější, které se na krku blýskal
stříbrný klíč od mříže, a dali jsme jí co proto.
Šťastný Rumcajs nám radostně
děkoval za vysvobození a vyhnání čarodějnic. Spokojeně jsme se vrátili do
srubu, rozdělali oheň a každý si napíchl a ogriloval špíz, což se nám protáhlo
do tmy. Někteří padli únavou, větší část výpravy si ale ještě udělala noční
procházku do Valdštejnské lodžie.
V neděli ráno po snídani jsme si
zabalili, rozloučili se s útulným srubem a vydali se na vlak. Cestou jsme se
ještě stavili u Rumcajse v práci. Má vlastní ševcovnu, kde je k vidění kromě
parádních bot i spousta zajímavých hraček.
Já s Mílou jsme jely zpátky do
Prahy. Unavené, ale plné zážitků jsme se ještě v autobusu rozhodly, že se s
vámi podělíme o své úžasné víkendové dobrodružství.
Fína (za přispění Míly a Jerry)
